Psychologie vývoje a výchovy předškolního dítěte

Období předškolního věku trvá od konce 3. roku do 6. roku. Trvá až do dosažení zralosti , připravenosti a způsobilosti pro školu. Každým rokem vyroste dítě asi o 7 cm a přibude na hmotnosti asi 2 kg. V šesti letech váží děti asi 20 až 23 kg a měří 115 a 117 cm. Na konci tohoto období se zpravidla prořezávají první stálé zuby.

Základní rysy osobnosti člověka se začínají utvářet již v předškolním věku. Prvních šest let života je často pro další vývoj osobnosti člověka rozhodující.

Všimněme si podrobněji:

• tělesného a pohybového vývoje;
• vývoje poznávacích psychických procesů;
• vývoje osobnosti;
• vývoje sociálních vztahů.

Tělesný vývoj dítěte:

• růst kostry je zpomalen;
• kosti dětí dosud nejsou plně kalcifikovány;
• v pěti letech se rychle prodlužují nohy, páteř má již zakřivení jako v dospělosti, je však nepevná;
• dítě má již na začátku předškolního období všechny mléčné zuby;
• ztráta mléčných zubů začíná v 5 – 6 letech.

V oblasti svalstva se vyvíjejí především velké svalové skupiny. Svalstvo předškolního dítěte není ještě zřetelné. Teprve u dětí zralých pro školu pozorujeme změnu postavy. Dítě nabývá obratnosti rukou, nohou i trupu.Vývoj různých pohybových dovedností je nestejnoměrný. Dítě může ztratit zájem i obratnost v jedné dovednosti, zatímco si osvojuje jinou (patří sem i anticipace hygienických návyků). Je třeba dbát na správné držení těla.

Organismus dítěte je ke konci období natolik vyspělý, že jsou již v uspokojivé míře ustáleny návyky:

• samostatného oblékání;
• návyky spánku;
• návyky správného jídla;
• vyměšování a mytí.

V oblasti vývoje motoriky se navazuje na základy položené již v období batolete.

• Teprve ve 4 letech běhají děti lehce, jistě a rychle a začínají se pohybovat ladně.
• Děti, hlavně chlapci, začínají už házet horním obloukem jako dospělí.
• Děti se učí zatloukat hřebíky, šít, ovládat čištění zubů kartáčkem, stříhat nůžkami, udělat smyčku na tkaničce u bot.
• Pomáhají při úklidu (zametají, utírají nádobí, prach, přinášejí a odnášejí předměty, ukládají hračky a šaty apod.).
• Pomáhají vozit menší děti.
• Hrají si na nejrůznější pohádkové bytosti i na povolání.

V tomto období se také s konečnou platností vyhraňuje převaha jedné ruky (jedna mozková hemisféra přejímá vedoucí úlohu). V případě, že pozorujeme u dětí vývoj k levorukosti (tzv. levé lateralitě), musíme se vystříhat násilného přecvičování dítěte na pravou ruku.

V období předškolního vývoje se také silně rozvíjí schopnost udržet rovnováhu (ke konci období již děti začínají lyžovat, bruslit apod.).

Nesmíme se příliš rozčilovat nad zvýšenou pohyblivostí dětí tohoto období, protože jedině tak si dítě procvičí své pohybové dovednosti a upevní je. Mezi funkcí a výkonností je dialektický vztah – jedno ovlivňuje druhé. Je vhodné pořídit dětem v předškolním věku pohybové hračky, jako jsou tříkolky, šlapací autíčka a koloběžky.

V souvislosti s tělesným vývojem a vývojem motoriky dítěte v předškolním věku je třeba zdůraznit velký význam herních aktivit dětí tohoto období.

Velmi živý je u dětí mezi třetím až šestým rokem orientační reflex, který je základem pozornosti a potřeby poznávat. Děti rychle pozorují změny v prostředí, rychle dávají otázky, jejich pozornost značně kolísá, avšak jistá přelétavost pozornosti je v tomto období přirozená, normální. Úmyslná pozornost se teprve vyvíjí.

Ve vývoji řeči po třetím roce jde u normálních dětí jen o rozšiřování slovníku (jde o věk otázek proč?), zpřesňování významu slov a zdokonalování mluvnického výrazu. Dítě přitom využívá především myšlenkových asociací podle podoby, analogie. V řeči dítěte se také odráží prostředí, ve kterém dítě žije a vyrůstá.

S oblibou dítě říká, co se mu zakazuje, co nesmí. To platí také o dětech nejmenších. Pochytí např. někde vulgární slovo a s doslova zlomyslnou radostí je opakuje tím raději, čím víc mu to zakazujeme.

Dítě často přejímá od dospělých mnohá slova, jejichž významům rozumí jen částečně. Jak přibývá zkušeností dítěte, zpřesňují a obohacují se také jeho pojmy.

S vývojem řeči úzce souvisí vývoj myšlení, které je u dětí velmi těsně spjato s konkrétními životními situacemi. Obzor myšlení a představ dětí se stále rozšiřuje, podobně jako se rozšiřuje obzor zkušeností dítěte a rozsah jeho slovníku. Dítě začíná již mít jistý pojem světa a neuvědomělý „světový názor“.

Mezery v chápání světa dítě velmi snadno a hravě překlenuje fantazií, která vytváří z předškolního věku dítěte klasickou dobu pohádek. Stavem fantazie je také vysvětlitelné, že mezi realitou a snem u dětí není takový rozpor jako u dospělých.

Dítě pláče nad nepříjemnými zážitky, které se mu v noci zdají a těžko si dá vymluvit, že co se mu zdálo, není skutečnost, že to ve dne neplatí. Fantastické myšlení je pro děti předškolního věku typické.

Přestože dítě produkuje smyšlenky, sděluje vlastně bezprostředně své zážitky, které si plete s fantaziemi, protože nemá pevnou hranici mezi fantazií a skutečností, a proto nehovoříme o lži v pravém slova smyslu.

Dítě pochopitelně také neumí rozpoznat smyšlenky (konfabulace) dospělých od skutečnosti, protože podléhá sugesci dospělých. Neměli bychom je proto nikdy mást schválně!

V předškolním věku totiž děti vycházejí ve svých otázkách z naivního přesvědčení, že již existuje úplné vědění o věcech, že je třeba jen se zeptat těch, kteří to vědí. Touha po vědění je přitom u dětí zaměřena na vnější svět (zájem o vlastní duševní život se vyvíjí mnohem později).

Nikdy se nemáme vysmívat naivním otázkám dětí. Výsměch a ironie ničí rozvíjející se sebedůvěru dětí! Děti si naše odpovědi dlouho a přesně pamatují! Mají proto vždy dostat logicky přijatelnou, věcnou, pravdivou a věku přiměřenou odpověď.

Dětské soudy jsou založeny na obrysech a detailech, u dětí předškolního věku proto ještě nenalézáme přesné pojmy, ale pouze představy, které bývají někdy výstižnější než označení, kterých se běžně používá (např. pán s holou hlavou „holohlavník“), jindy však již bývají méně přiléhavé (např. místo vousky kočky hovořil chlapec v pěti letech o „čichách“). Poměrně dlouho se vyvíjejí pojmy časové, dětem dlouhá řada časových pojmů splývá, zaměňují je.

Zobecnění dětí a jejich úsudky z analogie překvapují svou ukvapeností a naivností. Úsudky tvoří dítě intuitivně, globálně, snaží se vcítit do situace a využívá při zobecňování fantazie, objektivní analýzy, vydělení podstatných složek je schopno provést pouze zřídka.

Je také zajímavé, jak má dítě tendenci přehánět délky. Nedovede se tedy dobře orientovat nejen v čase, ale dělá mu potíž odhadovat hloubky a orientovat se v prostoru.

Paměť po čtvrtém roce je schopna vzpomínky na dávnou činnost, zvláště na takovou, která byla hodně emotivně nasycena.

Děti se v předškolním období rády učí říkanky a pořekadla. Na případné chyby v přednesu dětí nemáme reagovat výsměchem, který ničí spontánní aktivitu dětí a jejich sebevědomí.

Tříletá holčička začala spontánně přednášet básničku „Polámal se mraveneček.“ Místo píše recepis použila slovo „dopis“. Když rodiče vyprskli smíchem, začalo děvčátko plakat. Rodiče se pak divili, že děvčátko odmítlo přednášet dále.

Od 4. roku se děti také aktivně zajímají o zpěv. Dokonce už i zpěv druhých hodnotí, a to většinou spontánně, bez zábran, zcela upřímně. Prožívají veselé písně radostně a smutné s odpovídajícím dojetím, které však již mnohé dítě skrývá, podobně jako je tomu u dojetí z pohádek. Pětiletý chlapec se rozplakal při poslechu smutné písničky (Hořela lípa hořela), kterou zpívala starší sestra, a aby zakryl své dojetí, prohlásil chlapsky mezi slzami: „Máňo, ty vole, proč mi zpíváš takové krváky?“

Jak jsme již uvedli, je paměť dětí často kompenzována fantazií (někdy je to u dětí účelové, když např. nechtějí jít spát).

Významnou úlohu ve vývoji řeči, myšlení, fantazie, v podněcování uměleckého vcítění dětí mají pohádky. Nepřeceňujeme význam pohádek, když nazveme období od 3 do 6 let věkem pohádky. Na počátku období rozumí dítě jen některým epizodám pohádky, ale později již chápe pohádku jako celek. Vždy však pohádkový děj cele prožívá, je cele pohrouženo do děje. To je patrno i v jeho mimice a pantomimice. Dítě často reaguje na pohádku přímo afektivně.

Čtyřletý chlapec se rozplakal při pohádce o Červené Karkulce. Aby zakryl dojetí, řekl: „Když mě bolí prstíček.“ Bylo by chybou za tyto projevy citu se dítěti vysmívat, nebo je trestat za nevinnou lež, která pouze zakrývá mocné citové vzrušení.

Pokud však naopak vidíme, že se dítě mytických bytostí bojí, varujeme se provokovat dítě k častým úzkostem a strachům z nich, abychom děti zbytečně netraumatizovali . Na rozvoji fantazie a ostatních poznávacích funkcí dětí se v současné době výrazně podílí také televize. Neměli bychom však dětem prostřednictvím televize umožňovat předčasný vhled do světa dospělých, především do jeho intimních stránek.

Podle J. Piageta (Ženevská psychologická škola) hovoříme v předškolním věku o prvním stadiu vývoje rozumové schopnosti, které bývá nazýváno dooperačním stadiem. Trvá od počátku rozvoje dětské řeči do okamžiku, kdy se dítě naučí operovat se znaky. (U švýcarských dětí trvá od 5 do 6 let).

Výraznými kvalitativními změnami prochází také sociálně psychologický vývoj, vývoj sociálních vztahů dítěte. Dítě se začíná do jisté míry emočně osamostatňovat od úzkého kruhu rodiny a stále intenzivněji vrůstá do skupiny svých vrstevníků, kterým už někdy dává přednost před rodiči. Tento proces je vhodné podporovat tím, že navykáme děti na občasnou nepřítomnost rodičů, zvykáme je na péči jiných osob (zpočátku to mohou být příbuzní, později i cizí lidé).

Pozorovali jsme situaci, kdy se jeden z rodičů (otec) vracel večer z práce. Jeho 2letá dcerka hned radostně utíkala za ním a šla s ním domů, kdežto 4letá dcerka ho požádala, aby směla být ještě venku s ostatními holčičkami, se kterými si právě hrála.

Mladší holčička ještě kolem tří roků reagovala afektivně, křikem na každý fyzický dotek cizích lidí, vyjma nejbližších příbuzných.

Vývoj sociálních vztahů je podobný i ve hrách dětí. I když spolupráce dětí při společných hrách trvá jen chvilku, přece jen má všechny znaky kolektivní hry, společný cíl s dělbou činností, což je nejdůležitější vývojovou charakteristikou hry tohoto a dalších vývojových období.

To, že se dítě zbavuje jednostranné vazby na dospělé, není záporem. Naopak se dítě snáze vřazuje do společnosti. Jednotlivé děti se však liší v intenzitě své potřeby společenských styků, extravertované děti mají tuto potřebu větší, introvertované a vývojově opožděné děti mají tuto potřebu menší.

Častým motivem společenského jednání dětí ke konci období předškolního věku je již vedle smyslových pohnutek také ctižádost, snaha po sebeuplatnění a dodržování určitých norem chování. Tohoto faktu je třeba využít výchovně. Protože se na dítě můžeme v mnohém již spolehnout, je správné ukládat mu menší úkoly (např. drobný nákup). Dítě rádo „pomáhá“. To sice dospělé zdržuje, je to však cenné pro další vývoj dítěte.

Dítě již v předškolním věku intenzivně napodobuje dospělé. Chlapci hlavně muže, dívky ženy, a to nejenom v dobrém, ale i ve zlém (morálně nežádoucím smyslu).

Vyšetřovali jsme 5letého chlapce, který byl tak okouzlen svým otcem, intenzivním kuřákem, že ve snaze vyrovnat se mu kradl cigarety a pravidelně denně potajmu s kamarády také kouřil, učil se být dospělým mužem. Je zajímavé a příznačné, že se před rodiči choval zvlášť tiše, nenáročně a poslušně, takže si ho v té době nemohli vynachválit, jenom je lekala jeho bledost.

Při trestání dětí musíme být úzkostlivě spravedliví a musíme se varovat preferování jednoho dítěte před druhým. Pod vlivem dobré výchovy mají na rozhodování dětí vliv důsledky minulého chování v podobné situaci a dítě se již dovede pro pozdější libost vzdát egoistické a méně vhodné libosti momentální. Dovede již v hrubých rysech vyciťovat, co smí a co nesmí, co se sluší a co se nesluší, kdy je hodné a kdy zlobivé. Někdy je však „zlobivé a škaredé“ provokativně.

Nejčastější motivy „zlobení“ a afektů jsou patrně pocity žárlivosti. Je přitom zajímavé, že v rodinách, kde jsou 3 a více dětí, žárlí nejstarší dítě obvykle na druhé dítě v pořadí, má přitom v oblibě každé další dítě, které v jeho vědomí a povědomí není „vinno“ ztrátou jeho výsadního postavení. Fáze vzdoru se patrně častěji projevuje v rodinách s více dětmi, kde je mezi nimi více třecích ploch. Mizení fáze vzdoru je v korespondenci se zvýšenou schopností sebeovládání a verbální komunikace.

Poměrně často se objevují neurotické projevy, např.: afektivní labilita, neurotické kousání nehtů, neurotické dloubání v nose, zvracení.

Citový život dětí tohoto vývojového období je stále bohatší a diferencovanější. Narůstá především „sociální cítění“, tj. vyšší city dětí. Objevuje se už ve výrazné formě cit kamarádství, soucit, radost z radosti druhých, ale také škodolibost, závist, žárlivost, pocity zahanbení a křivdy.

Ke konci období se již objevují první dětské lásky, chlapci se rádi předvádějí např. se svou obratností děvčatům a děvčata je zase napodobují. Vyslechli jsme důvěrné sdělení jedné 4 1/2leté holčičky, že si vezme za muže Liborka, a že už ho „neodplánuje“. Někdy už děti radí i dospělým ženám, aby se vdaly, a tvrdí např.: „Já, když se mi někdo nebude líbit, a bude hodný, tak si ho stejně vezmu!“

Děti mají radost z přírodních krás, z pohádek, z hor, z kreseb, z říkanek, z hudby. Rády poslouchají zpěv, předčítání. Vnímání přírody, západu slunce, vzhledu stromů, vůně vzduchu a prožívání procházek (např. lesem) může být pro dítě barvitější a kouzelnější než pro dospělé. Jedna pětiletá holčička řekla rodičům při procházce lesem: „Tady je tak krásné ticho, mluvte jen potichu jako já, já se tady té krásy asi nikdy nedodívám!“

Je zajímavé, že děti často zaujmou velmi intenzivní vztah k některé své hračce (děvčátka např. prožívají jakoby mateřský cit k některé své panence). Dětem se často o hračkách v noci něco zdá. Ze vzpomínek starších dětí a dospělých se často dovídáme, že dlouho plakali, když byli nuceni dát rodičům svoji oblíbenou hračku na spálení, protože se v rodině objevila infekční choroba. Též návštěva obchodu s hračkami se ještě dlouho promítá do dětských snů.

Jeden pětiletý chlapec z vesnice nám vyprávěl, jak se mu opakovaně po návštěvě městského obchodu s hračkami zdálo o krásných barevných letadlech s hodným a usměvavým prodavačem v pozadí.

Potřeba citového vyžití je jednou ze základních potřeb dětí i dospělých. U dítěte se projevuje potřebou někomu náležet, touhou po bezpečí, potřebou být chráněn, mít někoho, ke komu se může kdykoli uchýlit, s kým se může polaskat, komu si může postěžovat. Uspokojení potřeby citového vyžití dává pocit životní jistoty, a proto je základem životní harmonie a životní radosti. Některému dítěti stačí k jejímu uspokojení trocha mazlení, animální něhy, jiné vyžadují více. Záleží na míře strádání a na diferencovanosti a kultivovanosti dítěte.

Není-li tato potřeba respektována a uspokojena, může dojít k tzv. emoční deprivaci. Tímto termínem označujeme stav citového strádání, způsobený nedostatečnými citovými vazbami k jiným lidem, hlavně rodičům, sourozencům (později k sexuálním partnerům) nebo tím, že tyto vazby vůbec chybějí. Jde tedy víceméně o chronicky neuspokojenou potřebu citového vyžití.

Rozmrzelost je reakcí, jíž dítě vyjadřuje pasivní protest proti podmínkám, ve kterých se octlo. Ve výraze je tento protest většinou redukovaný, je to současně potlačená lítost a jistá beznaděj. Rozmrzelé děti mají vědomí vlastní bezmocnosti. Choulí se jakoby do sebe a energie, která by se dala využít pro školní práci, se hromadí uvnitř, sžírá je a rozlévá se uvnitř jejich duševna jako nespokojenost, zatrpklost, zahořklost.

Emoční deprivace má zhoubný vliv na vývoj osobnosti dítěte. Z citového strádání mohou vzniknout nevhodné postoje a formy jednání, např. nutkavé zlobení, ale i snížené sebevědomí, zvýšení potřeby sebeuplatnění, vznětlivost, žárlivost, závistivost, extrémní lnutí k věcem (hračkám), požitkářství, záliba v jídle apod.

Co dělat, aby výchova nevedla k těmto důsledkům? Obecně můžeme říci, že je nutno se vyvarovat všech nevhodných typů výchovy, které vedou k citovému strádání, a že je nutno vždy respektovat potřebu citového vyžití, projevovat přiměřeně svou účast na životě dítěte.

Na závěr ještě slova ruského pedagoga K. D.Ušinského:

„Opravdu lidská povaha se vytváří z největší části v prvních letech života a vše, co se do povahy ukládá v těchto prvních letech, klade se tam natrvalo, stává se druhou přirozeností člověka. Co si člověk osvojuje později, nikdy už nemá tu hloubku, jakou vyniká vše, co si osvojíme v dětských letech….“

V těchto letech (předškolních) je nejlepším výchovným místem otcovský dům, nejlepší vychovatelkou a učitelkou matka. Žena – m a t k a, která pečuje o výchovu dětí v útlém věku, koná významný úkol: vštěpuje dítěti základy charakteru.

Při výchově bychom měli mít na paměti, že na půdě dětského nitra máme vybudovat pevnost, jež jednou odolá náporu skepse a pesimismu, pevnost, jež však stojí dříve, než se takový nápor dostaví.

Defektní péče a výchova dítěte v předškolním věku může vést ke vzniku dificilního chování, k disharmonickému vývoji osobnosti, psychopatii či neuróze.

Právě v období předškolního věku zvlášť platí slova anglického pedagoga a lékaře Johna LOCKA:“….ze všech lidí, s nimiž se setkáváme, devět z desíti jsou tím, čím jsou, dobří či zlí, prospěšní či neprospěšní, jen vychováním. Proto je hlavním úkolem tohoto vývojového období zajistit dítěti výchovu, bezpečí a péči v harmonickém rodinném kruhu.

Podle známého francouzského psychologa René Zazza (1910-1995) by dítě v pěti letech mělo mít tyto vědomosti, návyky a dovednosti: zná svoji adresu, zná povolání otce, odpoledne nespí, svléká se již takřka bez pomoci, myje si samo ruce (ovšem připomenutí je ještě nutné), obléká se v přítomnosti jednoho z rodičů takřka bez pomoci, uléhá na lůžko bez pomoci, ale záleží mu na tom, aby mu rodiče přišli popřát dobrou noc a pěkné sny, přestalo užívat nočník, používá WC bez pomoci, pohybuje se samo v těsném sousedství, jsou mu již svěřovány peníze, zkouší již číst, jí s velkým ubrouskem pod bradou, chodí do kina, samo si umývá obličej (s připomenutím), vhodně užívá oslovení,,pane“, ,,paní“, krájí si měkčí maso, zajímá se o knížky (zejména obrázkové).

LITERATURA

KOHOUTEK, R. Psychologie duševního vývoje. Brno: ICV MZLU, 2008.

ZDROJ: http://rudolfkohoutek.blog.cz/1404/psychologie-vyvoje-a-vychovy-predskolniho-ditete